Isabelino bílé štěstí - Smutný odchod

Po bouřlivé noci přišlo jasné svítání. Slunce svítilo do pokoje Isabel, jako by ji chtělo uchlácholit. Ta však věděla, že nesmí otevřít oči a ani se pohnout. Vychutnávala měkkost a teplo peřin a zároveň doufala, že to všechno byl jen zlý sen. Určitě to tak bylo, vždyť přijde dolů na snídani a všechno bude jako dřív. Jen se jí to zdálo. Táta bude hubovat, že nejsou nakrmené slepice a Tadeáš. Potom se na ni usměje jako vždy a vyjde ven, aby zkontroloval, jestli včerejší bouře nezničila úrodu na jeho malém políčku. Kéž by to tak bylo.
Luna byla zvyklá spávat pod postelí, nyní zívla a pracně vylezla zpod postele. Protáhla se, až drápky zaškrábala po podlaze. Isabel zbystřila. Nesmím se ani hnout. Luna si sedla vedle postele, u místa, kde měla Isabel obličej skrytý v polštáři. Trpělivě seděla a hrála stejnou hru jako každé ráno. Vrtěla ocasem a čekala, až se Isabel pohne. Přitom vytírala všechnu špínu z podlahy, ale za celou dobu tady snad žádná špína nikdy nebyla. Luna upírala svůj pohled na polštář a jako by se v duchu snažila svou milou paničku probudit myšlenkou… Pojď, vstávej, jdeme si hrát! Občas čumákem strčila do polštáře, ale žádná odpověď nenásledovala. Luna uměla trpělivě čekat. Jednou vstát musí.
Isabel už dál nemohla předstírat spánek a chystala se na nejhorší. Vzdychla a pokusila se zvednout hlavu dřív než… Pozdě. Luna samou radostí skočila předníma tlapami do postele a začala svou paní nadšeně olizovat na obličeji i na rukou. Bránit se bylo marné. Poté, co se Isabel konečně vyhrabala z postele, se šla opláchnout a připravit snídani. Bylo vidět, že už to někdo nevydržel a raději si něco zakousl sám. Ten někdo byl právě na poli a kontroloval zničenou úrodu.
Šmarjá, tady to vypadá. Jak jsem mohla tak klidně spát? Isabel jen na chvilku vykoukla z okna, ale když viděla, že se táta pomalu vrací, raději se rychle vrhla do přípravy pořádné snídaně.
Sotva otec dorazil, zastavil se nakrátko ve dveřích a poznamenal: „Už se moje princeznička vyspinkala?“ Isabel ho ignorovala, bylo jí jasné, že dneska předstírala spánek moc dlouho. Otec jí nikdy nebaštil tvrzení, že ji Luna každé ráno málem láskou sní, tvrdil, že ji nikdy neměla pouštět do pokoje. Isabel ale neměla to srdce nechávat ji někde jinde, byla pro ni jako sestra.
Jakmile posnídali, táta Isabel zaúkoloval a tentokrát si dával mimořádný pozor, aby ji nespouštěl z očí. Po obědě, když sklízela ze stolu, přitáhl na schody velkou truhlu a když na něj nevěřícně koukala, pravil: „Až budeš hotová, dej oblečení na cestu na stranu, zbytek dej do truhly. Zítra mi pomůžeš s ostatními věcmi a pozítří s jídlem.“
„Ale, ale…“ nemohla uvěřit vlastním uším. On to myslí vážně!
„Něco nejasného?“ zvedl jedno obočí a vypadalo to, že se napůl mračí.
„Nemohli bychom si o tom přece jenom ještě promluvit? Přísahám! Změním se! Opravdu! Mám to tu ráda. Nechci někam jinam.“ Přesto věděla, že má málo času na to ho začít obměkčovat.
„Ne. Vím, že se ti odtud nechce, ale můžeme být napůl v přírodě, ne úplně ve městě, když nechceš. Ale není správné, abys nepoznala svět. Aby ses nemohla zamilovat a mít děti. Věř mi, brzy zapomeneš a bude se ti tam líbit.“ Vypadalo to ale, že je sám na pochybách.

Po zbytek dne se Isabel snažila svého otce ještě mnohokrát přemluvit, aby si svůj nápad rozmyslel. Bohužel, neúspěch provázel všechny její pokusy. Někdy změnil téma, když začala mluvit o tom, jak se jí doma líbí, často ale dělal že ji neslyší, nebo si rovnou začal zpívat. Navečer to zašlo tak daleko, že ho opustila trpělivost a opět se na ni obořil se slovy: „Už o tom nechci slyšet! Jdi nahoru!“
Vlítla do svého pokoje nejdříve ustrašeně, pak si ale rozmyslela svůj postoj a naštvaně třískla dveřmi. To je snad noční můra! Luna se ji snažila svým chlácholivým pohledem povzbudit, ale čím víc se Isabel dívala do jejích krásných očí, tím více jí bylo do pláče.
Konečně klaply dveře dole v přízemí. Otec šel konečně spát! Isabel se ani chvilku nerozmýšlela a začala potichu balit teplé oblečení do šátku. Sešla dolů tak potichounku, že nevrzl ani jediný schůdeček, a vplížila se do kuchyně. Vzala chleba, co s otcem upekla před obědem, a jiné lehčí zásoby a začala je balit do rance, který postupně nabýval na objemu.
Náhle se ozval klidný tátův hlas: „Už mě nemáš ráda?“
Polekaně se otočila a když ho viděla opřeného o zeď vzdychla, otočila se zpátky a začala zase vybalovat.
„Tys vážně chtěla utéct?“ zeptal se nevěřícně otec.
„Jo.“
„Vím, že to tu máš ráda, já taky.“ Když vybalila zpátky všechno do spíže, přišel k ní, vzal ji za ramena a otočil ji tak, aby mu mohla hledět do očí. „Ale opravdu se mě snaž pochopit. Není možné, abychom tu dále byli!“ stále mluvil klidně a trpělivě.
„A proč?“ zeptala se uraženě. Byla velmi naštvaná, že ji přistihl.
„Ty moje princezničko,“ řekl s povzdechem a jakoby napůl s úlevou. „Vždyť ti to říkám celičký den! Já už to tady nezvládám. Úroda se už druhým rokem nevydařila. Vlků je letos zase víc. Zkrátka už tu není bezpečno a i kdyby bylo, já jsem sem přišel, abych zapomněl a vzpamatoval se ze ztráty tvé mámy. Teď už to není potřeba a navíc, ty si musíš zvyknout na jiný lidi, nemůžeš být celý život sama a tady, zakrátko bys umřela hlady! V jednom se to tu nedá zvládnout!“
„Mám tebe.“ zněla nekompromisní odpověď.
„Ale já tu nebudu věčně princezničko.“ Snažil se být trpělivý. Jak jí to jen mám vysvětlit?
„A nemohli bychom odjet až příští rok?“
„A do té doby budeme jíst co?“
Isabel dlouho přemýšlela, nenacházela ale odpověď.
„Lunu můžeš vzít s sebou, když na ni budeš dávat pozor, bude lepší než kterýkoliv hlídací pes ve městě. Nic proti ní nemám, ale vážně si nemůžeš s sebou vzít celý les a hory.“
„A proč nemůžeme do nějaké vesnice? Proč rovnou do města?“
„Otázka peněz. Nemám nic než minimum a na vesnicích sami mají málo. Navíc, když se úroda nevydařila nám, nevidím důvod, proč by tomu mělo někde být jinak. Jsou špatná léta. Oproti tomu ve městě se můžeme rychleji uchytit. Seženu si práci a budeme se mít zase dobře, uvidíš.“

Po této dlouhé rozmluvě, jako by Isabel vzala konečně rozum do hrsti. Stále jí však bylo smutno a často se jí chtělo při balení plakat. Nakonec se jim podařilo odjet jen se dvoudenním zpožděním.